Just Cause 2

Bod, kam se potřebuju dostat, svítí na mapě čtrnáct kilometrů od mé pozice. Kromě vzdálenosti nás od sebe dělí především celá zátoka a hned za ní stoupající horský masiv. Jako každý recenzent nemám času nazbyt a tak dumám, jak tu dálku překlenout co nejelegantněji. Nabízí se vrtulník, který tu čeká na helipadu a tváří se zhruba tak spokojeně, jak spokojeně se může tvářit několik tun železa, kterým se ještě nedoneslo, kdo je to Rico Rodriguez

A co se právě chystá udělat.

Hoř, ohýnku, hoř!

Sedám do novotou zářícího stroje s tím, že půjde o jednoduchou cestu rovnou za nosem – jenomže jednoduché to na ostrovech Panau není skoro nikdy a rovnou za nosem tuplem ne. Po necelé minutě ve vzduchu se ocitám nad místním letištěm a představa, že bych chytnul podstatně svižnější dopravní letadlo, mě donutí posadit vrtulník hned za plot u hlavní ranveje. A vida, zrovna k ní roluje spokojeně se tvářící 747. S pomocí vystřelovacího háku se v mžiku dostávám na čumák letadla a – neptejte se jak – v dalším mžiku jsem uvnitř, usazen v pilotním křesle a plynovou páku posouvám dopředu (nebo jak se taková 747 túruje… ve skutečnosti drtím SHIFT).

Mezi námi teroristy

Na kýč má Just Cause 2 skoro patent

Na kýč má Just Cause 2 skoro patent

A takhle je to v Just Cause 2 vždycky. Akční obžerství, které svému hráči nabízí, ale není hříchem. Ne v takhle soudržném podání. Že mě neustále nějaká nepovinná pitomina svádí z cesty neznamená, že bych postrádal motivaci se pohnout dál. Naopak! Chci nová auta a nová letadla a nové zbraně, hlavně ty zbraně! Chci do levé ruky samopal a do pravé revolver, kterému vyženu statistiky na maximum, takže propálí i pancíř. Chci vyhodit do povětří všechny zkorumpované plukovníky a strhnout sochy toho šaška, který jim vládne. Chci toho hodně a taky toho hodně dostanu. Hra do mě od první minuty láduje tu nejnebezpečnější drogu: adrenalin.

Na ploše nevím kolika čtverečních kilometrů (ale dostat se z jednoho konce ostrova na druhý je záležitost na několik minut a vyžaduje tryskáč) otevřeli Avalanche Studios zábavní park, kam by člověk psa nevyhnal, ale Kočku klidně. Vy, tedy hráč, tedy Rico Rodriguez, hrdina prvního Just Cause, agent bez bázně, hany a ponětí o přírodních zákonech, jste strůjcem chaosu, který tu má vlastní ukazatel a jeho soustavným naplňováním si odemykáte další postup v příběhu i položky v arzenálu. A ať už se v rámci parodického scénáře odehraje cokoliv, vždycky je to jen záminka generovat chaos.

Rodriguez přijímá krycí jméno Štír a pendluje jako údajný nájemný zabiják mezi třemi teroristickými organizacemi, které usilují o vládu nad celým Panau. Jde o svým způsobem roztomilé karikatury: jsou tu zapálení marxisté, klausovští vyznavači volného trhu s volností dělat jakoukoli jim vyhovující neplechu, a konečně ortodoxní náboženská sekta, které jde o zachování „tradic“ za jakkoliv absurdní cenu. Na hráči ale neleží žádné morální dilema, ani nutnost rozsoudit ty špatné od těch hodných. Padni komu padni. Vybírá čistě podle nálady a sympatií a v druhé vlně prosazuje své vlastní cíle. Ty zůstávají neměnné a páchnou kouřem.

Minimální systemémové požadavky:
Operační systém: Windows Vista, Windows 7, XP nejsou  podporovány Procesor: Dual-core Athlon 64 X2 4200 / Pentium  D 3GHz Operační paměť: 2GB RAM Harddisk:  10GB Grafická karta: DX10 kompatibilní karta s 256  MB paměti (Nvidia GeForce 8800 série/ ATI Radeon HD 2600 Pro)

Doporučené systemémové požadavky:
Operační systém: Windows Vista SP1, Windows 7 Procesor: Intel Core 2 Duo 2,6 GHz, Dual-core Athlon 64 X2  4200 Operační paměť: 3GB RAM Harddisk:  10GB Grafická karta: DX10 kompatibilní karta s 512 MB  paměti (Nvidia GeForce GTS 250 série/ ATI Radeon HD 5750 série)

 

You can leave a response, or trackback from your own site.

Leave a Reply

Powered by WordPress | | Designed by: video game | Thanks to seo service and internet marketing | Porno | Herní forum a tvorba serverů |
Proteiny a proteinové doplňky s bílkovinami.